Šermíř si systematickým tréninkem vybudoval vylepšenou schopnost reakce na podnět. Má velmi nízkou hodnotu reakčního času na vnější podnět. Tato schopnost “postřehu” vzrůstá s rostoucí úrovní šermíře a to samé pochopitelně platí i o rozdílu proti “normální” populaci. Tuto situaci potvrzují svojí studií vědci ve Španělsku, kteří k tomu sestavili stupnici a cvičení, kterým testují rychlost reakcí a výběr reakce.
Je to ale skutečně ten správný indikátor talentu? Ten správný indikátor toho, že je ten šermíř lepší? Takže… když si vybuduju super postřeh pomocí signálních světel, které si přilepím na zeď a jakmile se rozsvítí, tak se jich dotknu a ono mi to změří čas a ten bude super a nejlepší. Bude to taky zároveň znamenat, že jsem i lepší šermíř a mám třeba pro šerm talent?
Možná ano, možná ne a tato studie zkouší tuto situaci dál prozkoumat. Ukazuje se, že samotný trénink pozornosti a reakčního času nám toho moc o výkonnosti neřekne a elitní šermíři používají spíš svojí vytrénovanou dovednost předvídání akcí soupeře než pouhý postřeh k úspěšným zásahům.
Dalším zajímavým výstupem této studie bylo určení zpoždění, ke kterému dochází, když se situace zkomplikuje a místo prosté reakční doby se musí šermíř nejprve rozhodnout, o jakou reakci půjde.
Test pomocí náhodných světelných signálů umístěných na maskách trenéra a šermíře měřil rychlost a “výkonnost” odpovědi. Oba byli od sebe vzdáleni 1,5 m. Když se rozsvítilo světlo na masce trenéra (které trenér neviděl), šermíř měl udělat co nejrychleji posun výpad. Trenér se měl tomuto útoku pokusit vyhnout tím, že ustoupil posuny. A naopak, když se rozsvítilo světlo na masce šermíře, měl zaútočit posun výpadem trenér a šermíř musel ustoupit.
To, že s nárůstem počtu možností došlo k prodloužení reakční doby je asi intuitivní a pochopitelné. Chvíli prostě trvalo než se z obou možností vybrala ta správná. Zajímavé ovšem je to, že se snížila výkonnost útoku. Pohyb neměl takovou razanci (= nedošlo k takovému zrychlení jako u jednoduché reakci na podnět).
Závěry a doporučení od autorů této studie říkají, že schopnost předvídat, je daná spíš tím, že šermíř trénuje a v rámci tréninku útočí na jiné šermíře na podobné úrovni než cvičením, které by specificky pracovalo s pozorností a výběrem variant reakcí. Dokonce autoři tvrdí, že by to mohlo mít negativní výkonové důsledky.
Specificky pro šavli jsou tyto závěry zajímavé. Osobně používám při škole se šermířem výběry z variant zejména u nácviku kontraataku do tempa, kdy šermíř musí umět rozlišit, jestli na útočné vzdálenosti protivník zaútočí správně natažením paže a pak je nutné přejít do obrany vzdáleností nebo krytem nebo udělá útočník chybu a místo přímého útoku zvolí nějaký typ složeného útoku, kdy je preferenčním řešením vstoupit do přípravy předsekem nebo kontraatakem do přípravy. Podle závěrů z této studie ale tímto tréninkem nedostanu z šermíře takové zrychlení a “výkon” při kontraataku, takže bych tento typ cvičení měl opustit.
Podobně vlastně postupujeme při nácviku některých typů současných akcí.
Výše uvedená studie tedy navrhuje, abychom se na šermířských školách nezdržovali rozvíjením volby akcí – to má za trenéra zajistit množství cvičných zápasů s konkrétním nastavením, aby si to šermíř “nakoukal” a dokázal předvídat.
Zároveň odmítá myšlenku měření reakční doby jako ukazatele výkonnosti a talentu šermíře. Na druhou stranu může být hra s terčíky přitažlivá při tréninku nejmenších dětí a podporovat jejich přirozenou soutěživost.